O mně

 Práce pečovatelky ve Velké Británii mi změnila život. Když se celý den díváte na člověka, který chce něco dělat, v hlavě to má v pořádku a nemůže, láme vám to srdce. Když vidíte člověka, který je na tom dobře fyzicky, je neskutečne ochotný a laskavý, ale co pět minut zapomene pomalu i své vlastní jméno, láme vám to srdce. Když mluvíte o nekonečnosti vesmíru s paní, která vám pod rukama umírá na rakovinu plic, láme vám to srdce. Je to čistá bezmoc a smíření se s tím, že život se s nikým nemaže, není a nikdy nebyl fér a co neuděláme dnes, to neuděláme nikdy.

   Jednu věc jsem si slíbila už dávno, když mi prakticky pod rukama v ranních hodinách umřel děda a totiž to, že už na nic čekat nebudu. Z ničeho nic ráno babička buší na dveře, já v panice volám záchranku a do pár hodin, do té doby naprosto aktivní a vitální děda, není. 
   Slovo "zítra" pro mě ztratilo jakýkoli význam. V té době i psaní. Na co nezapomenu nikdy je fakt, že den před tím, než děda umřel jsem se vrátila z Prahy, kde jsem podepisovala svou úplně první smlouvu na tisk mé úplně první knihy. "Řeknu mu to zítra ráno."....
   Nikdy se to nedozvěděl.

   Realita člověka uděří do obličeje postupně, nikdy to není najednou. 
   S první knihou - Nalezení ve sztracenu - kdy jsem si myslela, že "tu bude číst každý" jako "self-help" knihu, protože každý chce růst a plnit si sny. Já také chtěla a nikdy nikde nenašla lidsky podané informace, jak na to. Buď příliš odborné, takže na každý odstavec ptřebuji slovník, nebo žádné. Navíc jsem si říkala, když tak naprosto obyčejný člověk, jako já, může odjet do Británie, přežít to tam s minimální znalostí jazyka, něco se naučit a dovézt si zpátky peníze, může to dokázat prostě každý. 
   Knihy jsem chtěla vydat 777 kusů, přišlo mi to jako nádherné číslo a vydavatelka mě hned zkrotila, že "To teda rozhodně ne, že budu ráda, když prodám padesát." Klesla mi brada na podlahu a mé sny se rozfoukaly na prach. "Ale," dodala, "možná se vypíšete a pak napíšete něco..." to mi úplně stačilo na to, nevzdat to.
   Druhá kniha - Jednoduše složité -  na způsob té první. Hlavní cíl, pomoci lidem a ukázat jim, že to jde! Popisovala jsem své zkušenosti a zážitky ze zahraničí i s vydáváním knih, svou minulost i osobnost a možnosti, jak se dívat na překážky a jak na ně vyzrát. Jak vůbec začít.... a opět se prodalo minimum.
   Au.

   Pochopila jsem, že bez práce tohle nikdy nezvládnu, že nemůžu žít z knih a ještě k tomu na jejich vydávání potřebuji finance, hodně financí. Našla jsem si tedy práci ve Francii na výletní lodi. Schovala si každou korunu a každou opět investovala do knih.
   Hlavní myšlenka? Stejnou cestou do jiného cíle nedojdeš, zkus to jinak!
   Když jsem nedokázala lidem pomoci myšlenkami a popisem možností, "jak by to mohlo jít" rozhodla jsem se, udělat jejich den krásnější, aby se uvolnili a dostali chuť něco dělat! A tak vznikla má první humorná kniha. (Ze zápisníku námořníka)
   Vyprodala se během pár měsíců!! Má radost byla nezměrná! Otočila jsem se ke své první knize a děkovala jí, že vznikla, že byla první schůdek. Otočila ke své druhé a udělala totéž. Pak jsem se usmála na prázdnou krabici mé třetí - první humorné - a otočila se dopředu na "co uděláme přístě". 
   Nejde absolutně vysvětlit pocit, co to je, když vidíte člověka s knihou, kterou jste sami napsali, v ruce a jak se nad ní směje a ona opravdu plní svůj účel! Jak vám děkuje, že měl špatný den a vaše řádky mu vlily krev do žil! Navíc se u smíchu dozvěděli i všechny informace "jak lze z absolutní nuly dosáhnout na práci na výletní lodi ve Francii"
   Chtěla jsem tedy předat i informace o mé milované Velké Británii a tak jsem napsala čtvrtou knihu - druhou humornou (Ze zápisníku pokojské) - o práci na pětihvězdičkovém hotelu v oblasti Exmoor. Kniha měla podobný úspěch a bavila (a doufám že i baví) stovky lidí! 

   Tou dobou jsem už opět byla v Británii a dělala pečovatelku, abych mohla pokračovat ve své vášni - psaní. On to totiž není nejlevnější koníček. Jenže jsem nějak nedokázala najít ten správný balanc mezi prací a psaním. Zdálo se, že na práci není čas, nebo na psaní není čas. Navíc jsem pořád v hlavě měla ta slova "Psaní je krásná věc, ale dělej něco pořádného." Možná bylo na čase, to opravdu vzdát...

   Začala jsem cestovat. Hodně cestovat.

   On to byl spíš nějaký vzdor proti sytému, než cokoli jiného. Nechtěla jsem být "jako všichni kolem mě". Buď neměli čas a měli peníze, nebo neměli peníze, ale měli čas. Au...  
   Já díky své práci měla obojí. Totiž, pochopte, práce pečovatelky je bydlet u klienta doma, být s ním třeba dva měsíce bez dna volna a pak si vzít měsíc na "vzpamatování se".
   Seděla jsem na hostelu s kapsama plnýma peněz a tentokrát je nevyměnila za knihy, ale za letenky směr Afrika. 
   Má první cesta mimo Evropu a to jsem letěla úplně sama. Vzdor, který jsem si absolutně nepromyslela. Zanibar byl ale dokonalý (i když jsem tam málem umřela na horečky a zachránila mě parta českých doktorů, které mi seslalo doslova samo nebe, ale o tom zase někdy jindy) a měsíc utekl jako voda. 
   Zvládla jsem to. Sama a ještě v Africe. Nebylo cesty zpátky.
   Následovala Kanada, Mexiko, Belize, Španělsko, Korzika, Itálie... a co takhle si splnit, místo knih, další sen? Udělat si řidičák na motorku a koupit si motorku. (miláček Aprillia Pegaso 650 je v garáži a těší se stejně jako já na každou další sezónu). Udělala jsem si i road trip, necelý měsíc po tom, co jsem si svou historicky první motorku koupila. Najela jsem kolem 7.000 km. Jen já, stan a svoboda. (O tom, jak se dá spát na odpočívadle, u dálnice mezi kamioňáky ve stanu, nebo v kostele, taky někdy jindy).

   Jenže, psaní mi začalo chybět a to tak, že hodně. Pravda psala jsem na blog o sých cestách a dělila se o různé typy co do batohu a jak na delší cesty s minimem věčí, jenže to nebylo "to psaní" co jsem vždy chtěla dělat. 
   Pamatuji si to jako dnes. Seděla jsem doma, v Opavě, chvilku před tím, než jsem zase odlétala do Velké Británie, u svého psacího stroje a klepala prstem o sklo stolu. Psát tak, abych to mohla mít všude sebou. Psát tak, abych k tomu nic nepotřebovala (ano i malý deník v kufru jsou gramy navíc a ještě zabírá místo knize, která mě může něco naučit) a psát tak, abych to měla stále u sebe. 

   Zrodil se instagram @xabyssus, odkud mě nejspíš, většina z vás zná. Krátké texty jsem psala již dřív, ale byly rozházené všude možně. Výkřiky, které mě napadaly na těch nejpodivnějších a nejpozoruhodnějších místech naší planety. Na instagramu budou hezky pohromadě a seřazené. Navíc volně k přečtení. To pro mě bylo hodně důležité. Chtěla jsem ty myšlenky říkat sama sobě, nahlas, aby to byla pravda, aby nešly vzít zpátky. Jakmile je někdo slyšel, jakmile je někdo četl, dostaly ten nádech nesmazatelnosti. Byly závazek - myslet to smrtelně vážně. Ne že by to tak před tím v mých denících nebylo, ale tohle byl vyšší stupeň.
   Abyssus - nekonečný, záhadný, hluboký, svobodný vesmír. Xabyssus - my všichni - unikátní lidé dohromady. Myšlenky pro všechny, od cizince v davu. A zároveň deník, můj soukromý deník, ve kterém doopravdy dokážu číst jen já sama, přesto všem na očích, jak poetické. Některé texty mluví o bolesti, jiné o radosti, já je čtu a vím přesně, kde jsem byla, když jsem je psala, nebo mě napadly. Vím, s kým jsem se rozešla, nebo do koho se zamilovala. Vím, co se mi nepovedlo, co mě naštvalo, nebo zničilo. Deník, za kterým se ukrývá hluboký smysl, maskovaný v detailech.

   Dlouho jsem si hrála s myšlenkou vydat další knihu. To už mě totiž lákala další přítelkyně, ať letím do Indonésie. Touha odhalit kusy detailů, jež se ukrývají mezi citáty a krátkými básněmi, byla nezměrná. Vzala jsem si do hlavy, že zvládu obojí. Upustila od dalšího léta s motorkou a místo toho seděla v práci, Několik měsíců s klientem (prakticky placené domácí vězení, protože s ním musíte být 24/7, až na dvě hodiny každý den, kdy máte volno) a vydělala si jak na publikaci další knihy tak na Indonésii a Malajsii.
   Vuala! Jsi Láska Ví byla na světě. Kolik z vás si myslelo, že je to má úplně první kniha. Přitom, kolik kroků a popsaných stránek, dokonce kolik knih ji předcházelo! Malé tajemství, které víc jak rok, zůstalo jen mým.

   Zájem o tuhle knížečku byl, pro mě naprosto nepochopitelný. První náklad zmizel dřív, než jsem se v Anglii stihla jednou otočit. Hned jsem objednávala dotisk, který puf, zmizel taky. Slzy štěstí každý den. Každý den myslím na svou vydavatelku Evu: "Možná se vypíšete a pak..." možná těch pět let, kdy píšu prakticky denně a publikuji, tuhle její radu plní.

   Radost to byla tak obrovská a motivující, že jsem se rozhodla udělat víc, protože pořád je co zlepšovat a pořád je kam se posouvat. Balanc mezi prací, cestováním a knihami? Odpoveď je naprosto snadná. Psát v každé volné minutě. Setřit každou korunu a pracovat šestkrát tolik.
   Kupříkladu můj první román Vůně Citrónu (bude vycházet tento rok 2019?), má 390 stran formátu A5. Prakticky celý jsem ho napsala v práci. Jak? Každý jeden den, jsem své "dvě hodiny volna" věnovala psaní. Mohla jsem dělat cokoli, já si ale sedla do kavárny, dala si latté a psala a psala a psala. V noci, když klientka usnula, jsem psala taky. Spala jsem tak 4h denně po dobu tří měsíců a román je na světě! Ou a nesmím zapomenout, že k tomu, jsem ještě stihla druhou básnicnou sbírku. Smrt a M/o/rd, která je pohledem na svět očima mé zlomené a kopající duše. Ono totiž, když se člověk stále snaží a prostě ví, že to "dělá dobře" a může se strhat a pořád je to pěkně k ničemu, svou frustraci si musí někam "schovat". Ona pak vytriskne ven... třeba na stránky knihy.

   To bych mohla možná vyprávět. Když jsem se vrátila z Británie letos (2019) v lednu a poznala slečnu tak romantickou, tak nádhernou, tak chytrou, tak vášnivou a opravdovou, víc opravdovou právě tím, že existovala dlouhou dobu jen na dopisním papíru, tak vznikla kniha Černobílá duha. Napsaná jako totální výbuch, jako hluboký smutek a zároveň obrovská naděje. Proč? Ta slečna mi ublížila na opravdu hodně hluboké úrovni. Dovolila jsem si zamilovat se a věřit, že tentokrát je to opravdu naposled. Byla tak jiná, nostalgická a věřila na dopisy a známky. Nevadilo jí čekat na slova klidně týden. Vážit cestu na poštu a mluvit o tom "hlubokém ničem" a přesto... Dovolila jsem si opravdu věřit a to jsem údajně neměla dělat. Ha! Měla! Jak jinak by vznikla tak magická kniha jako je právě Černobílá duha! Jsem na ni opravdu hrdá a věřím, že je v ní ukryto hluboké něco, co na vás dýchne skrze stránky.  

   Následoval výkřik, takový popud, zlost a frustrace ze které jsem napsala inzerát na seznamku. To abych mohla všechny poslat do háje! No, jenže se ozvala jedna dívka - Helen, která mi změnila život. 

   Začala jsem být skutečně šťastná po boku člověka, který se do mě zamiloval. Mnohdy tohle prostě stačí. Přišla odezva na můj román Vůně citrónu - od Albatrosu! A skutečně vyšel!! Pak se dostavila nabídka od Yoli, abych napsala povídku do povídkové sbírky Nejkrásnější dárek a pak ještě jednu do sbírky Všechny barvy duhy. Najednou se to všechno rozběhlo a Vůně citrónu byla prakticky vyprodaná. Účastnila jsem se Humbooku a pak se dala do psaní druhého dílu Vůně inkoustu, který bude vycházet 2022!

   Uff... 

   Tedy o mně? Můj svět složený z miliónů detailů, které dohromady tvoří tohle všechno. Učitelka na základní škole, která říkala, že se psát nikdy nenaučím. Každá pětka z diktátu, hodiny a hodiny s mámou, která je se mnou cvičila. Nekonečný zástup papírů a slov v mých denících. Zlom ve smrti dědy a zjištění, že zítřek na nikoho nečeká. Každý jeden pohled v očích mých klientů, kterým život propadal mezi prsty. Každá slza z jejich očí, kdy křičeli, že chtějí žít. Každá země, kterou jsme navšívila, každý jeden z vás, neskutečně úžasných čtenářů, každý den a nádech a každé doplnění inkoustu do mého Parkera. Má úžasná přítelkyně a jednou snad má žena. Tohle všechno dohromady, tvoří mne. Naprosto obyčejného člověka, který se jen rozhodl to nevzdat, aby pak v důchodu, než bude mít úplnou demenci, prostě mohl říct: "Já to prostě zkusil, šel za svými největšími vášněmi a nelituji jediné vteřiny."